Co nás vedlo k napsání otevřeného dopisu?
Máme dvě děti, které přišly na svět doma. Doma ne proto, že to pro nás byla první volba. U obou dětí jsme aktivně zkoumali naše možnosti. Umíme anglicky, takže jsme se inspirovali i v zahraničí.
Zjistili jsme, že ve světě existují porodní domy a centra, které svým zařízením a interiéry vytvářejí co nejpříjemnější a nejpřirozenější zázemí pro normální porod za dodržení standardů hygieny a péče. V rozvinutých zemích je možné celé těhotenství, porod a šestinedělí prožít s jedním odborníkem – komunitní porodní asistentkou, kterou si žena vybere. Ženy v zahraničí běžně rodí do vody, v různých polohách, s různými ulevujícími a podpůrnými pomůckami.
Ujasnili jsme si porodní a poporodní představy a chtěli jsme si být jistí, že budou vyslyšené a důležité pro odborníka, který bude u porodu. Trvali jsme na kontinuální péči porodní asistentky. Chtěli jsme být v příjemném prostředí a mít soukromí, ideálně možnost rodit do vody. U obou dětí jsme jednoduše chtěli vytvořit pro Báru ty nejlepší podmínky k přirozenému porodu.
V průběhu obou těhotenství Bára navštívila několik porodnic v okolí. Její představy byly neslučitelné s tím, na co byli v porodnicích zvyklí, a nebylo možné se domluvit na nějakém kompromisu. Obecně na včasnou domluvu moc nebyl čas a vůle lékařů. Naše porodní přání bylo vždy provázeno takovým shovívavým úsměvem a větou „No, ono to přání je jedna věc, ale pak uvidíte, že všechno bude jinak“. Nakonec nám bylo samotnými porodníky doporučeno, že s našimi představami bychom měli raději rodit doma. (Na tomto místě chceme uvést, že naše přání se nám v obou případech splnila. Nebyla to náhoda, příprava jak tělesná, tak mentální, hraje důležitou roli. Obě naše děti byla klidná a spokojená miminka, která se hojně a s chutí kojila.)
Ale v Česku je aktivní přístup žen v jednání s porodníky nepříliš žádoucí. Zůstali jsme tedy v obou případech vytlačeni mimo zdravotní systém. Veškerou péči jsme si museli vyhledat a zařídit sami. Naštěstí jsme našli oporu v Unii porodních asistentek a obě porodní asistentky, které o Báru a děti pečovaly v těhotenství, porodu a šestinedělí, nám vše vynahradily. Na jejich odbornou péči jsme od naší zdravotní pojišťovny nezískali ani korunu, vše jsme si hradili sami. Je škoda, že přestože se Česko právem řadí mezi rozvinuté země světa (ve kterých by naše představy nebyly ničím výjimečným), tak u nás se aktivní přístup k porodu nenosí. Naopak je v porodnicích vítané, když budoucí rodiče hladce zapadnou do "vyjetých kolejí" rutinních postupů.
Přejeme si, aby to měly naše děti jednou snazší. Aby v Česku nebylo nutné vybírat si mezi dvěma extrémy: - jedinou legální variantou porodem v porodnici s porodníkem, na kterého zrovna náhodou narazíme na směně - a partyzánským porodem doma, kam v lepším případě tajně přichází komunitní porodní asistentka poskytnout ženě vytlačené mimo systém odbornou péči. Přejeme se, aby vzpomínky z porodu a prvních kontaktů s miminkem nebyly v kulisách nemocničního prostředí, ale v kulisách příjemného pobytu v porodním domě nebo centru. Aby si péči porodní asistentky mohly dopřát všechny ženy, které si platí zdravotní pojištění (protože známe maminku, která si to dovolit nemohla). Aby porodní asistentky a lékaři porodníci a gynekologové nebyli v konfliktu, ale vzájemně spolupracovali a tím nám zajistili nejlepší a bezpečnou péči.
Děkujeme, že vám to také není jedno.
Bára a Jakub Fafílkovi