Co nás vedlo k napsání otevřeného dopisu, aneb porodní příběh naší rodiny.

Jsme vděční za to, jak náš syn Tobiáš přišel na svět. A ano, bylo to doma, protože jsme žádnou jinou možnost pro nás v Česku nenašli (a cestovat za hranice jsme nechtěli). 

Přečtěte si o tom, jak náročné pro nás bylo si tady v Česku připravit podmínky k přirozenému porodu, jak nám nakonec opravdu nezbylo nic jiného, než rodit doma a jakou jsme nakonec měli radost, když jsme to ustáli a přivedli Tobiáše na svět tak hezky.

První vážný rozhovor o porodu jsme vedli až cca v 3. měsíci těhotenství, kdy bylo jasné, že miminko je zdravé a prospívá. Zjistili jsme, že ani jeden nemáme dost informací, abychom se mohli dohodnout, jak si to vlastně představujeme. Začali jsme se vzdělávat. Dívali jsme se na videa na internetu, dokumenty, četli jsme hezké porodní příběhy.

Zjistili jsme, že podle nejnovějších vědeckých poznatků je pro Báru jako nízkorizikovou rodičku nejbezpečnější rodit v klidu, v soukromí, s lidmi, kterým důvěřuje. Jednoduše, že chceme-li co možná nejvíce udělat pro bezproblémový porod, bude třeba Báře zajistit odborný dohled a podporu v osobě porodní asistentky, kterou si sama vybere. A dále vytvořit podmínky na míru tak, aby se hlavně Bára sama cítila v bezpečí a byla co nejméně vyrušována a vytrhována z průběhu porodu.Také jsme chtěli, aby po porodu zůstal Tobiáš na těle svojí maminky, nezažil žádný stres a Jakub mohl být platnou součástí celého procesu.

Zjistili jsme, že ve světě existují porodní domy. Že porodní asistentka a lékař-porodník nejsou víc, nebo míň, ale měli by být spolupracujícími experty (porodní asistentka na fyziologii porodu a rozeznání rizik, lékař na vedení rizikových a nefyziologických porodů). Že se dá rodit do vody, v různých polohách, s různými pomůckami. Že porod nemusí být jenom stres, bolest a boj o život, ale spíše velmi důležitý a náročný proces, který významě ovlivní vývoj miminka v prvních měsících. Že 70%-80% procent žen jej může zvládnout zcela bez zásahů. A že porod sice většinu žen bolí, ale nemusí bolet na duši. Vybrali jsme si.

S nově nabytými informacemi jsme se mohli k porodu postavit aktivně. Věděli jsme, co chceme. Chtěli jsme intimní příjemný porod, ideálně sami dva plus asistentka, do vody a s lékařským zázemím v dosahu, kde by se o Báru a Tobiáše postarali v případě komplikací.

Hledali jsme porodní dům spolupracující s nějakou porodnicí v blízkosti našeho bydliště. V Čechách ale takové porodní domy vůbec nejsou. Jedinou možností by bylo vycestovat za hranice a rodit v porodním domě mimo ČR. To jsme opravdu nechtěli. Takže varianta porodu v porodním domě se nám zcela uzavřela. První zklamání.

Bára se začala zajímat o zeměpisně blízké porodnice. Zjistila, že mezi porodnicemi jsou docela rozdíly – jsou více či méně nakloněné porodu podle představ rodičů. Ty porodnice, které byly blízko zeměpisně, byly vzdálené našim potřebám a naopak. Speciálně porod do vody, nadstrandardní soukromý pokoj s manželskou postelí a možnost přivést si do porodnice svou porodní asistentkou jsou tři množiny, které opravdu není možné protnout ještě s termínem porodu. Druhé zklamání.

S vědomím, že naše individuální představy byly neslučitelné s tím, co nabízely porodnice, že porodní domy v Česku nemáme a že za hranice nepojedeme, jsme si sečetli jedna a jedna. Výsledek byl, že máme-li specifickou představu o našem porodu, máme jedinou možnost – porod doma. A že si odbornou péči u porodu, kterou zajišťují pouze komunitní porodní asistentky, budeme muset zaplatit sami, protože tuto péči pojišťovna neproplácí. Třetí zklamání.

Zůstali jsme sami – odkázaní zcela na sebe, vytlačeni mimo zdravotní systém.

Viděli jsme, kolik je před námi práce, pokud se chceme prokousat naší situací. Bára byla nervózní z toho, jak to celé zorganizujeme. Tak jsme si rozdělili role. Jakub si vzal na starost všechno organizační, Bára se začala soustředit na svou pohodu. Jediný její úkol byl zapomenout na všechny problémy (což byl v tu chvíli opravdu problém). Jakub našel porodní asistentku. Porodní asistentka pomohla Báře ve fyzické a psychické přípravě na porod. Jakubovi předala informace o porodu tak, aby věděl co čekat a jak být oporou.

Začalo nám to fungovat.

Zjistili jsme, že riziko akutních komplikací při porodu mimo nemocnici není velké. Že ženy v zahraničí běžně rodí doma a je to systémově zavedený a normální způsob. Při důsledných předporodních vyšetřeních se většina komplikací zachytí předem a rodiče tak plánují porod doma, pokud je stav maminky a dítěte "fyziologický" - tj. v normálu. To bývá v 70%-80% případů a Bára byla mezi nimi. Ubylo nám strachů, začali jsme se těšit.

Od pátého měsíce těhotenství jsme si představovali ideální průběh porodu. Co budeme potřebovat, jaké bude počasí, jak budeme potom všichni spokojení v naší manželské posteli ... úplně do posledního detailu. Vizualizace nám hodně pomohly. Ukázaly nám, co všechno si můžeme přát a na co všechno se můžeme a musíme připravit. Báře napověděly, že se jí bude příjemně rodit do vody. Pronájem porodního bazénu je drahý a pojišťovna vám jej samozřejmě neproplatí. Tak jsme si koupili káď na ryby – šílené, ale co zbývá, když se člověk musí postarat úplně sám. Vytvořili jsme si své "porodní přání" a snažili se, aby se nám co možná nejvíce splnilo. Upravili jsme domácnost podle našich představ a byli jsme připraveni.

V den porodu nám pomohla vzájemná tolerance a vstřícnost. Porodní asistentka byla skvělá. Bylo nám přáno a žádné velké komplikace nenastaly. Věřili jsme Tobiášovi, který se cesty na svět ujal aktivně. Nakonec bylo všechno jako v našich představách. Vše se nám splnilo na 100%. Do detailu. Možná právě proto, že Bára byla i plně odevzdaná možnosti, že bude vše jinak...

Bára na porod vzpomíná jako na jeden z nejsilnějších a nejkrásnějších okamžiků v životě. Porodní zkušenost ji posílila jako ženu, mámu schopnou postarat se o dítě. Tobiáš byl klidné, spokojené, prospívající miminko, které se opravdu hodně a s chutí kojilo. Jakub to celé s radostí pozoroval, zasáhl a postaral se, když bylo potřeba.

Zůstal vděk a radostná vzpomínka na šťasný konec. Ale i vzpomínky na spoustu zklamání, osamění v životně důležité situaci, nedostatek informací a jejich hledání. Svoji radost jsme si museli vybojovat.

Přejeme si, aby to měl Tobiáš jednou snazší. A s ním i spoustu našich kamarádů a jejich děti (a možná my sami). Aby už dále v Česku nebylo nutné vybírat si mezi dvěma extrémy: jedinou legální variantou porodem v porodnici a partyzánským porodem doma. Abychom mohli rodit v porodních domech. Aby si péči porodní asistentky mohly dopřát všechny ženy, které si platí zdravotní pojištění (protože známe maminku, která si to dovolit nemohla). Aby porodní asistentky a lékaři porodníci a gynekologové nebyli v konfliktu, ale vzájemně spolupracovali a tím nám zajistili nejlepší a bezpečnou péči.

Naši rodičovskou poptávku jsme sepsali. Přečtěte si ji a zvažte připojení vašeho podpisu. Děkujeme, že vám to také není jedno.

Chcete-li udělat ještě víc, ozvěte se nám.

Tobiáš, Bára a Jakub Fafílkovi

 

 barbora.fafilkova@gmail.com
+420 725 363 418